Historie MU

Masarykova univerzita byla zřízena v lednu 1919, tedy nedlouho po vzniku samostatného československého státu. Založení univerzity však nebylo plodem pouhého revolučního okamžiku. Předcházely mu dlouholeté snahy všestranně se emancipující české společnosti o vytvoření druhého střediska národní vzdělanosti a kultury. Na počátku tohoto procesu stál Tomáš Garrigue Masaryk, který již od osmdesátých let 19. století zdůrazňoval potřebu co nejširší konkurence ve vědeckém životě a upozorňoval na fakt, že jediná tehdejší česká univerzita nutně potřebuje ke svému rozvoji konkurentku v národním rámci. Snaha prosadit zřízení druhé české univerzity se na dlouhá léta stala jednou z priorit politické činnosti T. G. Masaryka. Ten však nebyl ve svém úsilí osamocen, univerzitní otázka rezonovala nejen mezi profesory a studenty pražské české univerzity, ale také v nejširší veřejnosti. Požadavek zřízení univerzity zazníval po desetiletí v poslanecké sněmovně ve Vídni i v moravském zemském sněmu.

Na Moravě hnutí za druhou českou univerzitu navazovalo na kampaň za obnovení staré moravské univerzity, která byla zrušena v polovině 19. století. Sídlem proponované univerzity se mělo stát zemské hlavní město Brno, které mohlo univerzitě poskytnout nejlepší podmínky pro její rozvoj. Právě otázka umístění se však stala klíčovým problémem, na němž ztroskotávaly veškeré pokusy o zřízení univerzity až do roku 1918. Brno bylo totiž městem dvojjazyčným a brněnští Němci se obávali, že zřízení české univerzity oslabí jejich pozice ve městě, které do té doby politicky zcela ovládali. Dohoda mezi oběma národnostmi nebyla možná a nacionální rozpory nakonec vyústily do tragických pouličních střetů při příležitosti tzv. Volkstagu v Brně na počátku října 1905. Brněnská univerzita tak mohla vzniknout teprve po skončení první světové války a rozpadu monarchie. Zákonem z 28. ledna 1919 byla zřízena česká univerzita v Brně o čtyřech fakultách - Právnické, Lékařské, Přírodovědecké a Filozofické, která od počátku nesla jméno muže, který se o její vznik zasloužil snad ze všech nejvíce, T. G. Masaryka. Posláním nové univerzity bylo, řečeno slovy pamětní listiny z roku 1919, aby žila, mohutněla a kvetla v ušlechtilém závodění se starší sestrou pražskou.

Oprávněně lze říci, že Masarykova univerzita tento úkol již od počátku své existence skutečně plnila. Její profesorské sbory byly tvořeny převážně příslušníky mladší vědecké generace, kteří vyrostli na pražské univerzitě a částečně také na brněnské české technice. Pro tyto vědecké pracovníky znamenalo zřízení nové univerzity velkou výzvu a ojedinělou příležitost k uplatnění jejich schopností. Díky nim se Masarykova univerzita vyznačovala velkou myšlenkovou průbojností a ctižádostí a v celé řadě vědních oborů záhy dosáhla vynikající úrovně. Chloubou univerzity byla její právnická fakulta. Mezinárodně proslulou se stala tzv. brněnská právní škola, vycházející z normativní teorie právní.

O její rozvoj se v první generaci nejvíce zasloužil František Weyr, jeden ze zakladatelů této právní nauky. Na Právnické fakultě působil i Karel Engliš, jedna z nejvýznamnějších osobností ekonomického myšlení i praxe první republiky, který tam rozpracovával svou teleologickou teorii národohospodářskou. Pozadu za Právnickou fakultou nezůstávaly ani ostatní fakulty. Na Filozofické fakultě měla vysokou úroveň například slavistika, reprezentovaná jmény Bohuslav Havránek, Roman Jakobson či Arne Novák, z řady vynikajících oborů na Přírodovědecké fakultě je možné zmínit matematiku a její profesory Matyáše Lercha, Eduarda Čecha a Otakara Borůvku. Pozoruhodnými osobnostmi Lékařské fakulty v první generaci byli například fyziolog Edward Babák, histolog a embryolog František Karel Studnička nebo patologický fyziolog Vilém Laufberger, jehož ústav pro všeobecnou a experimentální patologii dosáhl světové úrovně. Úspěšně se rozvíjely i klinické obory, například chirurgie (Julius Petřivalský), interna (Rudolf Vanýsek) nebo pediatrie (Otakar Teyschl).

Už od dvacátých let měla univerzita své pevné a nepřehlédnutelné místo ve vědeckém, kulturním a společenském životě země. Na počátku roku 1925 se stal jejím prvním čestným doktorem hudební skladatel Leoš Janáček, který měl k Masarykově univerzitě vřelý vztah. Prokázal jej nejen svými skladbami, Sonátou 1. 10. 1905, věnovanou boji za českou univerzitu v Brně a kantátou pro slavnostní kladení základního kamene k budově Právnické fakulty, ale také velkorysým odkazem ve prospěch Filozofické fakulty MU. Ve třicátých letech se Masarykova univerzita stala držitelem autorských práv hudební a literární tvorby Janáčkovy a tím i strážkyní jeho uměleckého odkazu.

Slabinou univerzity bylo od počátku její hmotné zabezpečení. Zrodila se do prostorových provizorií a setrvávala v nich po dlouhá desetiletí, třebaže zřizovací zákon z roku 1919 předpokládal dokončení definitivní výstavby univerzitního areálu do roku 1930. Špatný stav státních financí vedl v letech 1923-1925 a 1933-1934 k úvahám o zrušení některých univerzitních fakult, Filozofické a v třicátých letech i Přírodovědecké. Jen s mimořádnou podporou celé kulturní veřejnosti se univerzitě podařilo tuto hrozbu odvrátit. Daleko větší nebezpečí však univerzitě vyvstalo na konci třicátých let, když byla, stejně jako ostatní české vysoké školy, nacistickými okupanty 17. listopadu 1939 uzavřena. Podle interního pokynu říšského protektora se na brněnskou univerzitu mělo pohlížet jako by neexistovala a praxe tomu skutečně odpovídala. Škody, které univerzita utrpěla během šesti válečných let, byly nezměrné. Daleko tíživější než velké škody materiální, však byly ztráty mezi profesory a dalšími zaměstnanci univerzity, způsobené přímou nacistickou perzekucí. Bilance popravených a umučených profesorů Masarykovy univerzity je mimořádně tragická. Dokumentuje ji fakt, že například Přírodovědecká fakulta ztratila v důsledku nacistického teroru celou čtvrtinu svého profesorského sboru.

Úspěšnou obnovu univerzity po válce zbrzdil únorový převrat v roce 1948. Následné čistky na univerzitě postihly především studentstvo, a to v rozsahu od 5 % vyloučených na Pedagogické fakultě do 46 % na Právnické fakultě. Tzv. zaměstnanecká očista měla rozsah výrazně menší, ovšem s výjimkou Právnické fakulty, kde čistky v profesorském sboru představovaly první krok ke zrušení fakulty v roce 1950. Likvidace Právnické fakulty byla jen prvním z necitlivých zásahů státní moci do struktury a činnosti univerzity. V roce 1953 byla od univerzity odloučena Pedagogická fakulta (zřízena v roce 1946). V roce 1960 dospěla brněnská univerzita do nejnižšího bodu své dosavadní existence, když ji tvořily pouhé tři fakulty. Vládním nařízením ze srpna 1960 byla zrušena Farmaceutická fakulta, jediné učiliště tohoto zaměření v Čechách a na Moravě. Tehdy také univerzita ztratila své původní jméno a do šedesátých let vstupovala pod novým označením - Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně.

Šedesátá léta představovala šťastnější období v historii univerzity. Uvolnění politických poměrů vytvářelo příznivější podmínky pro vědeckou i pedagogickou práci. Do svazku univerzity se vrátila v roce 1964 Pedagogická fakulta. V roce 1969 byla obnovena Právnická fakulta. Nová fakulta se však zrodila do normalizace, represivního období po srpnu 1968, což na dlouhou dobu poznamenalo její vývoj. Normalizační čistky mezi učiteli univerzity ostatně ovlivnily charakter celé školy na dalších dvacet let.

Z nehybnosti a stagnace se univerzita, která v roce 1990 opět přijala jméno Masarykovo, probudila až po listopadu 1989. V roce 1990 byla zřízena Ekonomicko-správní fakulta, v roce 1994 Fakulta informatiky, v roce 1997 Fakulta sociálních studií a v roce 2001 Fakulta sportovních studií. Ke konci roku 1999 studovalo na osmi fakultách univerzity ve všech formách studia 18 800 studentů, z toho 572 cizinců. Velký rozvoj zaznamenává vědecká činnost na univerzitě i mezinárodní spolupráce, a to jak bilaterární s jednotlivými zahraničními univerzitami, tak i v rámci Skupiny univerzit Compostela. V soustavě českého vysokého školství se tak Masarykova univerzita postupně vrací na místo, které jí náleželo v době mezi dvěma světovými válkami.